Do práce na kole » Co říkají…

Co říkají…

[dlouhy-post]

DOKUMENTARISTKA

Ranní jízda Prahou je perfektní rozjezd celého dne. Vyjíždím na Pohořelec, kde si protřesu kosti na kočičích hlavách, projedu romanticky zamlžený Petřín, vyhýbajíc se pejskům a pejskařům, dále dolů do Holečkovy, kde narazím na konečně pořádný adrenalin pražského provozu. Na Knížecí projedu bizarní vlakovou zastávkou, na které si většinou místní smažky rvou do těla jedy, projedu kolem skladu pivní pohotovosti a dostanu se na téměř neznámou silnici, která lemuje smíchovskou železniční trať. Prohlédnu si všechny odpadky, co lidé vyhazují z vlaku. Míjím partu bezdomovců, co má pod mostem architektonicky zajímavé obydlí. Pak ještě skok přes chodník a jsem v Meetfactory, mém současném pracovišti, kde se srazím s cyklistou panem Černým, co mi řekne, že jeho kolo je lepší než to moje.

Linda Jablonská, dokumentaristka

EKONOM

Po centru je cyklistika rychlejší než cokoli jiného včetně helikoptéry. (Spěchající ministři by tedy měli jezdit na kole.) Cyklistika má ve městě mnoho výhod. Tak zaprvé, na jedno místo pro auto zaparkujete hravě pět sedm kol. Zadruhé, s kolem můžete jezdit ode dveří ke dveřím, což automobilisté nemohou a ztrácí tím mnoho času. Díky kolu šetřím denně tak hodinu, za týden to dělá víc než půl pracovního dne. Další výhoda kola je čistě psychologická. Je to prostě zábava, cesta, na kterou se můžete těšit. Napadají vás úplně jiné myšlenky než při sezení v autě. Za další, kola nevytváří zácpy. Jsou také vůči chodcům ohleduplnější a nesrovnatelně bezpečnější. Další věc: ušetříte za rotopedy a spinning a za fitko vůbec, nemluvě o odtučňovacích kůrách. K tomu si přičtěte ekologické argumenty.

Tomáš Sedláček, hlavní makroekonomický stratég ČSOB

GARDEROBIÉRKA

Do své práce do Vinohradského divadla jezdím na kole již zhruba deset let vždy od jara do podzimu. Mám svoji osvědčenou klidnou trasu ze Smíchova na náměstí Míru a zpět. Snažím se vyhnout provozu, protože řidiči jsou někdy dost agresívní. Nechápu, že sedí po jednom v každém autě a trčí v koloně. V divadle máme sprchy a kolo si dávám do šatny nebo do chodby, ale lepší by bylo mít stojan. S parkováním ve městě je to jinak problém. Když mám pochůzky, kolo většinou nechávám doma. Ale mám košík, takže na nákupy občas zajedu. Nejkrásnější jsou večerní návraty domů, kdy se kochám osvětleným panoramatem Hradčan. Na kole jsem svou paní a pohyb mi dělá moc dobře. Ze začátku jsem si jako důchodkyně ve svém věku na kole trochu styděla, ale pak jsem si zvykla.

Zdena Bouškové, garderobiérka Vinohradského divadla

HOKEJISTA

Celá moje rodina žila řadu let v Kanadě, v USA a ve Švédsku. Všude tam je používání kola naprosto běžné a člověka to úplně nakazí. Jak ve městě Lulea, tak v Linköpingu, který je takovým hlavním městem cyklistiky ve Švédsku. Zde jezdí na kole velká většina všech obyvatel. Dokonce i hráči, které jsem trénoval, přijížděli na zápas na kole. Nedovedu si zatím představit, jak tady tímto způsobem jednou na zápas hráči Sparty či Slavie. Tam je to zkrátka životní styl. Na kole jsem tam také jezdil a stejné to třeba bylo i v kanadském Calgary, kde jsem vyjížděl i ve dvacetistupňových mrazech a jezdil 15 kilometrů do práce a zpět. Soupeřil jsem sám se sebou, měřil jsem si čas a když jsem dokázal být třeba jen o vteřinu rychlejší než minule, byl jsem vítěz. Někdy se stalo, že jsem přijel domů jako poražený.

Slavomír Lener, šéftrenér Českého hokejového svazu

VELVYSLANEC

Dánové jsou nadšení cyklisti. Jízda na kole patří v Dánsku mezi nejoblíbenější způsoby městské dopravy. Podle průzkumů vlastní 9 z 10 Dánů jízdní kolo a v hlavním městě Kodani jezdí do práce na kole přibližně 36 % obyvatel. Jsem velkým zastáncem městské cyklistiky. Jejím prostřednictvím pomáháme vytvářet lepší prostředí pro život ve městech. Když jedete do práce na kole, děláte tím něco nejen pro sebe, ale také pro zdraví ostatních.

Ole E. Moesby, velvyslanec Dánského království v ČR

JEPTIŠKA

Bydlím v Tetíně u Berouna a denně dojíždím do Prahy. Na kole minimálně 6 km z domova na vlak a odpoledne zpět, za každého počasí. Mohla bych jezdit autem, to bych však přišla o všechny krásy v okolí. Ať je teplo nebo zima, světlo nebo tma, cesta je příjemná. Projíždím po silnici nad Berounkou, která často připraví malebná překvapení v podobě kouzelné mlhy a nebo krásných východů a večer západů slunce. Je úžasné jet na kole, když je tma a obloha plná hvězd. Baví mě, když ráno pár minut před odjezdem k vlaku stále ještě netuším, jaké překvapení mne na cestě zase čeká. Při jízdě na kole prožívám svobodu. Mohu kdykoliv zastavit, vyfotit co mne po cestě zaujme a pozorovat okolí, jak dlouho chci. Kolo je pro mne prostředek k načerpání nových sil a k prožívání radosti ze života.

Anna Radoušová, sestra Klára z řeholního společenství „Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje“

HEREČKA

Cyklostezky podporuji už z principu, aby byla možnost volby, jak se dopravovat, a to nejen pro mě a mé přátele, ale především pro naše děti. Navíc cyklojízda je zdravější, ekologičtější a mnohdy i rychlejší. Ráda bych se svým synem jezdila na kole, ale po Praze se bojím a tak jsme omezeni pouze na víkendy a mimo Prahu. Spousta mých přátel a jsou to vzdělaní, kultivovaní lidé, občané řádně platící daně, jezdí na kole denně a já se o ně bojím a to mi nepřipadá v pořádku. Koneckonců statistiky jsou pádným argumentem. Také se mi nelíbí ta arogantní nadřazenost automobilových řidičů, jako těch větších, rychlejších, agresívnějších a z toho vyplývající automatické nároky na přizpůsobení se okolí a omezení všech neřidičů, včetně chodců.

Simona Babčáková — divadelní, filmová a televizní herečka

BUBENÍK

Češi se během pár let „vyzbrojili“ neuvěřitelným arzenálem vozových parků. Každá pořádná rodina má nejméně dvě tři auta. Jsme bohužel schopni, z nepochopitelného důvodu, investovat do koupě automobilu obrovské peníze. Pak je samozřejmě nutné se v autě ukazovat a zároveň ukazovat všem, že já i když sice žiju na Jižňáku ve 3+1, mám na to, abych jezdil v nejnovější Audině. Možná je to komplex z minulých let, ale to, jakým agresivním způsobem se kolikrát řidiči po Praze pohybují, už se čtyřiceti lety komunismu nemůže mít nic společného… i když kdo ví. Všechno souvisí se vším a proto jsem přesvědčen, že když bude v centru Prahy méně aut, méně čekání v kolonách, méně nehod, bude zároveň méně agresivity, nervozity a naopak více vzduchu a možná i více cyklistů.

Milan Cais — výtvarník, bubeník a zpěvák kapely Tata Bojs

HUDEBNÍK

Podporuji snahy udělat z kola fenomén normality, pohody a účelnosti i v agresivní Praze. Logických argumentů o vlivu cyklostezek na kvalitu života, turismus, lokální obchůdky a restaurace je už dost. Cítím mezeru v popisu vztahů, vyjasnění pocitů, s nimiž vyrážíme do ulic, sdílených kolegy. Pamatuju časy, kdy se cyklisté zdravili nebo se na sebe alespoň podívali, jako staří přátelé. Dnes cyklisté klopí oči a dívají se na přehazovačky. Přesto nás přibývá. A doufám, že přibude řidičů, kteří si uvědomí, že každý cyklista znamená jedno auto, které mu nestojí v cestě, ale v garáži. Už dnes jsou šoféři, kteří raději cyklistu pustí. Lidé za volantem mají v kolonách dost času občas nám i závidět. V ranní špičce předjedu cestou do centra asi 400 aut. Včetně prezidentské kolony, jsou-li fronty v obou směrech.

Vladimír Merta — hudebník

KAJAKÁŘ

Praha je jedinečné město. Bohužel, ve srovnání s většinou evropských velkoměst i v případě (ne)respektování cyklistické či jiné alternativní dopravy. Bydlím za hranicemi Prahy a vždy volím raději tzv. cestu menšího stresu. Beru koloběžku, dojedu na metro či vlak a pak se vesele proplétám ulicemi. Jsem sám svým pánem, a pokud mne nepřepadne nepřízeň počasí, dopravím se kamkoliv. Kdybych byl v Amsterdamu, nemusel bych se ani moc ohlížet na nervní řidiče. Dali by mi totiž přednost. Kéž bych se takhle mohl jednou projet po Praze, protože toto město by si to rozhodně zasloužilo. Vždyť přeci: méně aut, méně smogu, méně stresu. Větší krása.

Vavřinec Hradilek — kajakář, reprezentant ve slalomu na divoké vodě

NOVINÁŘ

Ko používám jako dopravní prostředek, k cestě do zaměstnání a na pracovní schůzky a až v druhém plánu k účelům sportovně rekreačním. Jezdit na kole považuji za normální, nikoli podivínskou aktivitu. Praha sice není přirozeně vhodná pro gigantický rozmach cyklistiky, především ale proto, že jsou ulice úzké, nikoli kvůli kopcovitému terénu. V takové Kodani sice nejsou kopce, ale zato tam často fouká takový vítr, že kopce jsou možná lepší. A stejně je jezdit na kole normální. Z USA dobře znám, že co si lidé nevybojují, to nemají. Praha sice staví cyklostezky víceméně podélné s řekou, projet napříč se ale kvůli úzkým hrdlům nedá nebo je to nebezpečné, jak zažívám každý den na vlastní kůži.

Jan Macháček — ekonomický analytik, novinář a kytarista skupiny Garáž, držitel ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009

POLÁRNÍK

Kolo je nejekologičtější a nejefektivnější dopravní prostředek pro město. Kůň, který nic nesežere, stačí ho jen čas od času drobně opravit! Jezdit se dá za každých podmínek. I na Antarktidě, kde už přes 20 let provozujeme nezávislou polární stanici ECO NELSON, ho používáme. Stanislav Bartůšek, moderátor Branek bodů vteřin, tam v roce 2011 najezdil desítky kilometrů. Praha je sice kopcovitá, ale na podmínky na Antarktidě to nemá. S kolem se dá popojet metrem, vlakem, některými tramvajemi, či stačí kolo kousek tlačit. Starší osoby mohou používat elektrokola, která pomohou i méně fyzicky zdatným lidem. Jedna z mých základních rad pro přežití v extrémních podmínkách zní: „Stále něco dělej, pomáhej druhým.“ Tato rada má použití, i pokud chceme, aby se v Praze trvale zvyšovala kvalita života.

Jaroslav Pavlíček – polárník, zakladatel polární stanice ECO NELSON

POSLANKYNĚ

Jezdím velmi ráda na kole v Bruselu i ve Strasbourgu, a to nehledě na velký provoz. Platí zde přednost pro cyklisty, což zásadně zvyšuje jejich bezpečnost. I kopcovitý Brusel má dávno vyřešeny bezpečné a příjemné trasy pro cyklisty, kterých stále přibývá. Prakticky v celém městě jsou vyznačeny jízdní pruhy na silnicích, samozřejmostí jsou bezbariérové nájezdy na chodníky a také značky pro jízdu cyklistů v protisměru jednosměrnými ulicemi. Silnice jsou opatřeny barevnými pruhy – pokud se objeví cyklista, má na tomto pruhu přednost. Řidiči jsou velice ohleduplní. Kolo lze snadno přepravovat metrem. V řadě belgických měst se půjčují kola levně či dokonce zdarma. U nás doma máme co dohánět. Cyklistika je zosobněním svobody a není jen sportem, ale báječným životním stylem.

Zuzana Roithová — poslankyně Evropského parlamentu

ZÁCHRANÁŘ

Víc než 30 let jezdím na kole a znám Prahu velmi detailně, protože snad v každé ulici jsem už byl díky své práci na sanitním voze pražské záchranky. A místa, kam se nedostane auto, jsem projel na kole. Vzhledem ke své práci musím být často v pohotovosti, takže nemám mnohdy možnost vyrazit na kolo jinam a jezdím po okrajích Prahy. Poznal jsem, že s rozvojem cyklodopravy to někteří nemyslí zas tak vážně, jinak bych nenarážel na nikam nevedoucí trasy nebo končící ve frekventované vozovce a mnohé jiné překážky. Jízda přes centrum je stále rizikem a v dopravní špičce spíše hazardem. Musíme ještě ujít velký kus cesty a musíme se všichni ještě hodně snažit, abychom dosáhli úrovně cyklistiky ostatních metropolí EU. Mým snem i vzorem je Holandsko a Dánsko, kde jsou v této oblasti nejdále.

Zdeněk Schwarz — ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy a senátor

ARCHITEKT

Jezdím do práce na kole, někdy i obden. Cyklopřemisťování podporuji, a to nejenom 22. září na Den bez aut. Praha pro cyklisty (hlavně ve srovnání s městy na západ od našich hranic) není uzpůsobena téměř vůbec. Co je však horší – arogance troubících řidičů, kterým my cyklisté připomínáme, že mají brzdu a plyn.

David Vávra — herec a architekt

SPISOVATEL

Do centra Prahy nejezdím téměř nikdy autem. Když si na u nás v Nuslích sednu na jedenáctku nebo na osmnáctku, jsem tam snad i rychleji, a navíc si mohu dát víno a vyhnu se místy neřešitelným problémům s parkováním. V Praze lze naštěstí stále ještě podnikat velmi příjemné procházky – třeba v amerických městech nic podobného nezažijete. V Los Angeles jsem neustále marně hledal chodník… Na mnoha místech Prahy už ovšem lze jen obtížně přejít silnici, chodci jsou tu zjevně diskriminováni. Na kole jezdím jenom po cyklostezkách – a těch je v Praze stále zoufale málo. Za posledních patnáct let jsem byl díky překladům svých knih pozván do prakticky všech evropských metropolí a musím bohužel říci, že skoro ve všech jsou na tom cyklisté i chodci lépe. Hůře jsou na tom už jen v Moskvě.

Michal Viewegh — spisovatel

PIANISTA

Mám bicykl jen u syna v USA, kde pilně jezdím. Je to ve státě Illinois, město Bloomington, kde mají nádherně upravené cyklotrasy. Prakticky se nepotkáte s automobily, řešením jsou nadjezdy a lávky pro kola. Starý anglický dráhový bicykl BSA z roku 1902 mi zničila povodeň v Olomouci v roce 2002. Až do té doby jsem na něm občas jezdil. Rám, sedlo a řidítka byla původní, obě kola s pneumatikami pochopitelně novější.

Emil Viklický — pianista, skladatel

ZPĚVAČKA

Auto nemám. Připadá mi zbytečný. Pokud chcete v určitou dobu někde být, tak naprosto nezaručuje, že tam v tu chvíli budete. Spíš naopak. Takže jdu pěšky, jedu vlakem, metrem, nebo na kole. Moc fandím dnům jako je Den bez aut. A nejradši bych je zavedla každé první pondělí v týdnu. Bylo by to něco jako pravidelná duševní očista. Stres řidičů by byl fuč.

Lucie Vondráčková — zpěvačka a herečka

FYZIK

Nejezdím do práce na kole jen v létě, ale celoročně. Stejně tak i někteří mí kolegové. Uvítali bychom lepší dopravní značení a informovanost motoristů, kteří naprosto nerespektují například vyznačené koridory pro cyklisty.

Martin Faltys – vědec z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR

MANAŽER

Z domu do kanceláře to mám 28 kilometrů. Neznám nic lepšího než ráno vstát dřív a za svítání vyrazit na kole. Když jedu, dělám to hlavně pro sebe. Při jízdě relaxuji a srovnávám si věci v hlavě, mám čas přemýšlet. Navíc mě to nestojí benzín a auto nechám v garáži. Od roku 2009 máme v DHL takzvaný Klub stovkařů, tedy zaměstnanců, kteří někdy dojíždějí do práce na kole. V Klubu si zaměstnanec zadává ujetou vzdálenost do databáze, která následně měří jeho výkony a porovnává je s ostatními na firemním intranetu. Za loňský rok ujelo asi 40 zaměstnanců při cestách do práce celkem 37 tisíc kilometrů.

Tomáš Lipert – manažer DHL zodpovědný za řízení systému kvality a sociální odpovědnost firmy

BANKÉŘ

Mnoho kolegů jezdí na kole do práce již řadu let. V bance máme stojany na kola i sprchy. Na kole jezdí i někteří ředitelé odborů, takže infrastruktura ani podpora vedení nám rozhodně nechybí.

Tomáš Zimmermann – pracovník České národní banky

UČITEL

Některé profese vyžadují soustředěný výkon v pevně stanoveném čase (např. složitá operace srdce se plánuje podle stavu pacienta a ne podle momentální nálady chirurga). Řada profesí vyžaduje navíc před podáním optimálního výkonu pečlivou přípravu fyzického i duševního stavu (např. s podroušeným, vyčerpaným či vystresovaným chirurgem by se člověk na operačním sále nechtěl potkat).
Zatímco profese chirurga zaujímá na seznamu prestižních povolání vysokou pozici (někde hned za fotbalistou, bankovním úředníkem, politikem či jiným hercem), profese pedagoga se potácí kdesi u dna společenského žebříčku. Ačkoli si to řada lidí neuvědomuje (protože každý by v podstatě mohl učit, neboť tuto problematiku dobře zná, vždyť tam přece docela dlouho chodil…), tak povolání pedagoga musí také splňovat výše uvedená kritéria. Navíc vaši protihráči jsou nechutně mladí, zcela nekompromisní, velmi otevření a navíc ve skvělé fyzické i duševní pohodě. Jak se ale připravit na optimální výkon v tomto každodenním utkání? Někteří z nás ten recept již nalezli – pro správný chod stroje je potřeba si projet zahřívací kolo a vyčistit operační systém – to vše lze nalézt v jízdě do školy na kole!
Naše dva týmy, které se zapojily do kampaně Do práce na kole, jsou toho důkazem. Zkušenější a ostřílenější účastníci pražského dopravního chaosu, sdružení v A-týmu Létající profesoři, nakonec v silné konkurenci obsadili pěkné 22. místo (a my jsme zvyklí se sami pochválit, protože víme, že to za nás nikdo neudělá). Druhý tým, nazvaný příznačně Odpadky, rozhodně v celkovém hodnocení neodpadl, ale v účasti tohoto týmu je třeba spatřovat převažující společensko-výchovnou funkci před dopravně-sportovní.
Významný dopad této akce se zejména projevoval v obdivných až závistivých pohledech mladé generace, každé ráno se šourající v depresích do budovy školy. V prudkém kontrastu k těmto zjevům na kolech přijížděli ze všech stran Fyzika, Geologie, Vodohospodářské stavby, Informatika, Angličtina, Pozemní i Dopravní stavby.
Výrok Alberta Einsteina o výchově jsme naplnili beze zbytku: „Neexistuje žádná rozumná forma výchovy než být příkladem – a nejde-li to jinak, tedy aspoň odstrašujícím“.

Mojmír Kopečný – učitel

Novinky